Sklářství má v našich zemích dlouhou a bohatou tradici. České sklo zdobí místnosti po celém světě a je uznávaným pojmem. Dnešní dobu se bez dennodenního používání skleněných předmětů jen těžko představíme, budovy se staví především ze skla a betonu a svůj odraz v zrcadle můžeme obdivovat na mnoha místech. Ale ne vždy tomu tak bylo, a i když je sklářství velmi staré řemeslo, ve velkém se sklo rozšířilo až v posledních staletích.
Nikdo přesně neví, kdo sklo poprvé objevil a začal používat. O své prvenství o to, kdo vynalezl sklo tak bojují Féničané, Mezopotámie i starověký Egypt, někdy se mluví i o Číně. Pravdu se dnes už jen těžko dozvíme, ale historikové se podle archeologických nálezů domnívají, že prvním záměrně vyrobeným skleněným předmětem byl pohár faraona Thutmose III. asi 1450 před naším letopočtem. Pokrok ve sklářství přinesli Římané, kteří jako první začali vyrábět čisté sklo. Ve středověku se výroba rozšiřuje, kromě pohárů se začínají vyrábět i skleněné tabulky – vitráže, které však zdobí pouze okna katedrál a paláců.
Co se týká našich zemí, první archeologicky dokázané sklářské pece pochází ze století třináctého. Sklářství se u nás rozvíjelo především v horských oblastech, kde byl dostatek surovin, dřeva, vody a vápence. Nějakou dobu trvalo, než se čeští skláři vypracovali a naši světovou slávu v tomto odvětví přinesl až vynález českého křišťálu. Tyto broušené umělecké kousky zaujaly celý svět a šly rychle na odbyt. Předehnaly dokonce na čas i do té doby nejproslavenější benátské sklo. Od devatenáctého století sklářství po celém světě prochází modernizací, kdy sklářské pece na uhlí na dřevo nahrazují plynové a celkově se v mnohém mění výrobní technologie.
